Jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších současných světových spisovatelů Stephen King je velice plodný autor. A to je moc dobře. Patří k těm, jejichž knihy čtu záměrně velmi pomalu a vychutnávám si je jako gurmán lahodné jídlo v pětihvězdičkové restauraci. King je výborný vypravěč a jeho knihy plynou občas lehce a líně jako klidná řeka, vždy však dojde i na bouřlivé peřeje, kdy si napětím málem okusuji nehty a nemůžu se od knihy odtrhnout. A když přijde nevyhnutelný závěr, je mi to tak líto, jako by mě opouštěl důvěrný přítel.
Kniha je volným pokračováním úspěšného Kingova románu Osvícení a je dobré, pokud si Osvícení čtenář přečte dříve, než se pustí do této, není to však podmínkou. Příběh spojuje hned několik žánrů s výbornou znalostí amerického prostředí a pochopením pro vše lidské (i nelidské).
Hlavní hrdina Danny Torrance byl v Osvícení malým chlapcem. Nyní je dospělý, ale trauma prožité v dětství na něm zanechalo silné stopy. Zprvu ho pronásledují přízraky z hotelu Overlook, vyzraje však nad nimi s pomocí svého starého přítele Dicka Halloranna. Později však nastupují další těžké životní zkoušky a Dan nechtě sklouzává na stejnou šikmou plochu, jako kdysi jeho otec. Cítí se vykořeněný, nezvládá své záchvaty vzteku a nutí ho to stále cestovat a měnit prostředí. Je však inteligentní a uvědomuje si, že je to cesta do pekel.
„Ať jdeš, kam jdeš, sebe si bereš s sebou.“
Není lehké žít s osvícením a není lehké si odpustit a vyhrát nad závislostí na alkoholu.
„Mysl byla černá tabule. Chlast byl mazací houba.“
A do toho všeho ještě musí pomoci holčičce Abře, na kterou si brousí zuby bytosti podobné novodobým upírům. Abra je dívka, která má ještě mnohonásobně silnější osvícení než Dan. Ví spoustu věcí ještě dříve, než se stanou, má telekinetické schopnosti a dokáže číst v myslích druhých lidí jako v otevřené knize. Právě po takto osvícených dětech však pátrá skupina lidí, kteří si říkají Pravý rod a kteří jsou smrtelně nebezpeční.
Upírské romány nejsou zrovna mým oblíbeným žánrem a vyhýbám se jim, seč můžu. U Kinga jsem si však byla jistá, že i toto profláknuté téma dokáže uchopit po svém a více než dobře. Jsem ráda, že jsem se nezmýlila!
Poslední slovo přenechávám autorovi. Zde je citace z jeho poznámky na konci knihy:
„Závěrem mi dovolte jedno varování: když jedete po dálnicích a hlavních tazích Ameriky, dávejte si pozor na všechny ty karavany a obytné vozy.
Nikdy nevíte, kdo sedí uvnitř. Nebo co.“
Bangor, Maine
Hodnocení: *****
